Střední a východní Turecko - část 3.


Text a foto

Poslední část cestopisného příspěvku Karla Třísky. Další část cesty opět vedla přes sedla ve výškách nad 1200 metrů. Tuhle část přeskočím a zmíním se o cestě před horou Nemrut. Na ni vedou dvě cesty. Jedna z jihu, která vede z města Katha a je více turisticky vytíženější a ze severu, která vede z Malatye,a po které právě jedu, a jak je vidět, asi není moc využívaná podle značení. Avšak na vrcholu se cesty neprotínají. Poslední kilometry se musí pěšky. Cyklista si však může kolo převést. Z dalšího sedla jsem jel cestou, která se stále hlouběji zařezávala do údolí. Občas po cestě se nacházejí prameny pitné vody a u nich taková malá nádrž. Tam vždycky čepuji studenou vodu a nechávám ji tam, dokud nejsem na odjezdu. Když si tak projíždím tím krásným údolím dolů, jen se kochám okolními velehorami. Pak přišla žízeň a já zjistil, že nemám žádné pití. Všechno jsem ho nechal totiž v té nádrži. 5 km zpátky do kopce se mi teda jet nechce a před výstupem na horu Nemrut ve výšce 2200 metrů v mapě  už není žádná vesnice. Tak trochu zariskuji a jedu v tom vedru dál. V dálce pak naštěstí vidím nějaký minaret s vesnicí. „Jo! Voda!“ A je tam krásný vodopád a vesnice Yandere kypěla zelení. Byla to taková oáza uprostřed pohoří Taurus. Odtud je to 12 km na vrchol s převýšením zhruba 1200 metrů. Takže docela hardcore. Nebudu to natahovat – šlapu celé odpoledne. S vysílením všech sil poslední dva kilometry táhnu kolo dvě hodiny po kamenité cestě. Každých pět metrů musím zastavovat a vydýchat se. Asi je tu řídký vzduch. A podařilo se mi tu dokonce píchnout s pneumatikou Schwalbe Marathon XR. Mám tam pěkně tvrdý trn.Ale jsem tu! Hora Nemrut je známá tím, že zde v roce 62 př.n.l. nechal král Antiochos I. postavit mohutné sochy bohů – řeckých, arménských a perských.Mezi ně král nechal postavit také sochu se svou podobou. Dosud však nikdo neví, za jakým účelem je stavěl na tak vysoké hoře a proč tolik druhů bohů. Tyto monumenty byly v důsledku častých zemětřesení poničeny a objeveny teprve na konci 19. století. Brzy ráno vstávám celý rozlámaný a nedospalý. Stan jsem měl postavený na kamení a foukal silný vítr. Východ slunce mi však byl odměnou. Nic kouzelnějšího jsem ještě nezažil. Teprve po východu slunce jsem si uvědomil, jak jsem vysoko, neboť když jsem přijel v noci, viděl jsem jen pár světel. Je vidět do vzdálenosti až 100 km!!! Tak koukám do dáli, na monumenty a fotím jak zběsilý. Po prohlídce sejdu dolů ke stanu a jdu lepit duši. Horko se už dělá i tady nahoře. „Nechci vidět to peklo dole.“ Sjezd je dlouhý a pořád je na co koukat. Seřizuji však zase brzdy a dávám si turecké čaje v místní restauraci. Cesta hlubokým údolím do Narince je opravdu vysilující. Slunce se opírá o skály, řeka je vyschlá a každou chvíli musím pít. Za horou Nemrut se mi zdají lidé trochu jiní, vesnice o dost chudší. Mnohdy tam nevede ani elektřina. Jsou více opálenější a pobíhá tu daleko více dětí. Víc, než by si člověk přál. Jednou mi takhle chtěli ukrást vlaječku, jindy za mnou utíkali a chtěli po mě peníze. Ono se v kopci těm malým capartům těžko ujíždí. Jsem u řeky Eufrat a čekám na přívoz. Široko daleko totiž není žádný most. Chvíli si krátím v místním občerstvení, kde na koberci leží vojáci, policajt a majitel. Zvou mě na čaj a na limonádu. Tak s nimi klábosím o všem možném. Zejména o rodině a o sportu. Milana Baroše tady zná každý Turek. Hraje totiž v klubu Galatasaray Istanbul. Krajina se narovnává, ale stále je to z kopečka do kopečka. Teplota přibývá, až cítím, jak teplo jdoucí od asfaltu proniká mezi prsty. Mým cílem je malé městečko Siverek. Není tu nic zajímavého. Jen chudinské čtvrti, špína, spousta dětí a jeden hotel s managerem, co byl v Holandsku. I když mluvím turecky a jsem student, slevu nedostávám. Padám na postel a hned spím. Ráno v 8:00 kontroluji teploměr. 27 stupňů ve stínu!!! „Tak to se nedá jet už ani ráno. Je čas jet zpátky na sever.“ Autobus mi jede až odpoledne. Tak si čas krátím poflakováním se okolo a popíjením čaje s místními Turky. Občas mě otravují děti, tak je Turci ode mě odhánějí. Potkávám Turka, co pracoval v Německu. Mluví slušně německy, tak se bavíme a vysvětluje mi, jak to tady na východě chodí, proč je to tu jiné. Je tu velká nezaměstnanost, není tu žádný průmysl a pokud práci mají, tak za celý rok práce si vydělají tolik, co v turistických letoviscích za 5 měsíců. Proto velké množství lidí jezdí na 2 – 3 měsíce do letovisek za prací. Autobus konečně přijíždí. „Sbohem jižní Turecko! Rád bych tě poznával dál, ale pro středoevropana je tu moc horko.“ Cesta do Istanbulu trvá asi 20 hodin. V Istanbulu trávím ještě 3 dny, procházím zajímavými  místy, v orientálních bazarech vnímám orientální vůni koření, sladkostí a také samozřejmě zlata a šperků. Všichni tu najednou mluví anglicky. „Takový nezvyk!“ Pletu si turecká a anglická slovíčka. Už jsem uměl téměř plynule turecky. V Hostelu potkávám Singapurce a Němce, tak spolu chodíme po památkách. Kebap mi už tady moc nechutnal. Nebyl tak dobrý jako v Kayseri. V Turecku jsem byl asi 2 týdny. Turci mě zvali neustále na čaj a mnoho pozvání jsem odmítal. I tak jsem s Turky vždycky u čaje zůstal minimálně půl hodiny. Takže na kolo mi toho moc nezbylo. Za celé 2 týdny jsem za den neujel více jak 90 km. Bylo to tím, že všude kolem byly samé hory (tím myslím opravdu velké hory), s Turky jsem klábosil příliš často a přes poledne panovala nesnesitelná vedra, která jsem trávil právě ve společnosti Turků. Nebylo to tedy o tom, najet co nejvíce kilometrů, ale poznat kulturu, místní zvyky a památky a to se mi ve všech bodech podařilo. Převzato z: www.lehokolo.cz


Východ slunce na hoře Nemrut (2200 m.n.m.)


Sochy bohů na hoře Nemrut


Stanování ve výšce 2170 m.n.m.


Řeka Eufrat


Istanbul - Haya Sofia

Sdílet:

DISKUZE - ZANECHTE NÁM VZKAZ!

Přidejte nám komentář. Budeme za něj rádi.
Váš komentář
Jméno
Jméno
Zrušit odpověď

NEJNOVĚJŠÍ Z RUBRIKY Lehokola


INSPIRACE OD ZNAČEK


Tern Ortlieb Brooks Burley Tubus Racktime Son Minoura Biologic Trailgator