Foto: Jörg Basler – Droplimits.de
Velomobily bychom mohli zahrnout mezi tzv. lehokola, která také nejsou na silnicích tak častá, byť jejich aerodynamická výhoda a pohodlí je předurčují nejen ke komfortnímu cyklocestování, ale také k výjimečným výkonům ve vybraných cyklistických disciplínách. Jenže UCI v roce 1934 po sérii vítězství neznámých jezdců, kteří závodili na ležatých kolech, upravila pravidla pro konstrukci závodního kola tak, že je žádné lehokolo není schopno splnit, a tím tento typ kola vymazala ze startovních listin. Až v 80. letech minulého století na obou stranách Atlantiku ležatá kola a s nimi i velomobily začaly opět rozvíjet a došlo i na závodění. Dnes je díky WUCA můžeme vidět alespoň na startech závodů jako je RAAM, nebo některých ultra maratónských závodů bez podpory, jako je třeba 6 800 km dlouhý Trans Am Bike Race napříč Spojenými státy.
Vraťme se ale na konec června, kdy se na testovací dráze
ATC v Aldenhovenu
na západě Německa setkalo 9 jezdců, kteří se chtěli pokusit překonat 4 světové rekordy. Jednalo se o 6h, 12h a 24h rekordy v kategorii velomobilů a 6h rekord v kategorii ležatých kol bez kapotáže. Jména lidí, kteří se této akce účastnila sice fanouškům cyklistiky mnoho neřeknou, ale v lehokolové komunitě jsou známá a slibovala, že se dočkáme zajímavých výsledků.
Hlavním organizátorem byl
Holger Seidel
, který si na letošek stanovil ambiciózní cíl překonat 14 let starý 24h rekord
Christiana Ascheberga, který činil
1 219 km. A to na uzavřeném okruhu a špičkovém asfaltu. A protože zajistit podobný okruh a vše zorganizovat, je nejen finančně a časově dosti náročné, pozval k účasti i další jezdce, kteří by mohli využít připravených podmínek.
Mezi nejvýznamnější jezdce patřil
Matthias König
se svým
velomobilem Snoek, jehož cílem bylo překonat 6h rekord. Oficiálně měl tento rekord hodnotu
376,05 km, ale maximální hodnota zaznamenaná v Austrálii činila
429,917 km, kterou dokázal zajet
Axel Fehlau. Dále se na ATC objevila
Nici Walde, světová držitelka 24 hodinového ženského rekordu s hodnotou
1 130 km, která chtěla překonat 12h ženský rekord s hodnotou
601,05 km. Její partner a věhlasný designér velomobilů
Daniel Fenn
přivezl ukázat svůj nový výtvor s názven
Pippi, o kterém tvrdil, že je mnohem rychlejší, než jeho předchozí rekordní velomobil, ve kterém jezdí Nici. Daniel chtěl potenciálně překonat všechny 6h, 12h i 24 h rekordy.
Melchior Poppe
se chystal překonat 12 h rekord pro lehokolo bez kapotáže s modelem
M5 CarbonHighRacer. Aktuální rekord dle pravidel WRRA (World Recumbent Racing Association, tedy Závodní lehokolová asociace) z 18. 2. 2006 byl
432 km. A nesmíme zapomenout nadějného mladého jezdce
Rubena Schütze
s velomobilem
Milan RO SL MK7,
jehož cílem bylo překonat 24h rekord. Nutno podotknout, že žádný z těchto jezdců není profesionálem, většina nemá ani svého osobního trenéra a často ani reálný tréninkový plán.
Organizátor Holger Seidel před závodem prohlásil: "Rekordní jízda na uzavřených závodních tratích je vlastně vrcholným uměním lidského pohybu na dvou, třech či čtyřech kolech. Na uzavřených tratích se totiž počítá pouze boj s časem po dobu 6, 12 nebo 24 hodin. Neexistuje žádná jízda v háku, každý bojuje sám za sebe. Takové podmínky umožňují dosažení nejvyšších rychlostí a vzdáleností. Když se o podobné rekordy pokouší lidé na ležatých kolech či ve velomobilech, je velká pravděpodobnost, že bude dosaženo možných hranic, na které je schopen se člověk dostat."
Závodníci startovali dle svých potřeb, protože nezávodili proti sobě, ale jen s časem. Prvních šest hodin celé akce však panovalo velmi nepříznivé počasí se silným deštěm. Všichni startujícící se i za takových podmínek vydali na start, a mnozí z tohoto času vytěžili maximum. Někteří však museli své jízdy předčasně ukončit.
Daniel Fenn, Wulf Kraneis a Heinrich Neumann
nebyli schopni na mezičasech dosáhnout výsledků, které by odpovídaly jejich cílům.
Matthias König
se po trati pohyboval rychlostí často převyšující 70 km/h a byl suverénně nejrychlejší. Bylo však třeba vzít v potaz, že jeho cílem byl "pouze" šestihodinový rekord, zatímco ostatní na trati měli před sebou daleko větší porci kilometrů. Nakonec se mu podařilo stanovit
nový světový rekord s délkou 388,2 km a průměrnou rychlostí 64,7 km/h.
Melchior si musel dát krátkou vynucenou přestávku kvůli vybité baterce ve svých světlech. Bylo třeba zajistit, aby jej za všech okolností vždy a všude viděly oba předjíždějící velomobily. Svůj pokus dokončil v 04:14 hodiny ráno a
za 12 hodin tak ujel 463 km, což znamenalo, že rekord bezpečně překonal. Po cestě také
překonal 6 hodinový světový rekord a posunul jej na hodnotu 255,6 km.
Rubenovi se nakonec podařilo překonat 14 let starý světový rekord o 30 km a
za 24 hodin ujel neuvěřitelných 1256 km s průměrem 52,3 km/h.
Holger ho překonal také, ale ujel "jen" 1 225 km a jeho rekord nakonec nebude zaznamenán.
Byl to famózní víkend a účastníci už dnes plánují další podobnou akci v roce 2025. Pozornost lehokolové komunity se tak přesouvá na
World Speed Challenge
, v Battle Mountain v Nevadě, který se bude konat v září, a během kterého se ustanovují absolutní rychlostní rekordy, kterých je člověk schopen vlastní silou dosáhnout. Nejezdí se tak ani z kopce, ani za autem ve větrném vaku, ale po rovině, v přísně aerodynamických jednoúčelových strojích a s letmým startem, přičemž se na 200 meterch měří maximální rychlost.
Rekord dnes činí 144,17 km/h
a všichni v posledních letech s napětím očekávají překonání magické hranice 100 mil v hodině. O tomto závodě však až někdy příště.
Další obrázky najdete ve fotogalerii pod článkem.
