Prázdniny. Pro mnoho lidí toto slovo znamená dovolenou, nicnedělání, letní kino, zmrzlinu či koupaliště. S koncem července je však už tradičně spojena také jedna krásná akce - METROSTAV HANDY CYKLOMARATON. Že nevíte, o co jde? Čtěte dál…..
Text a foto: Terka Chrastinová, Terka a SMA-jlíci :-)
Metrostav Handy Cyklomaraton je nejdelší cyklistický podnik v České republice, který se už devět let dostává do povědomí cyklistů i běžné veřejnosti. 2222 km na kolech v limitu 111 hod, cesta křížem krážem po Čechách, Moravě i Slezsku, ve dne i v noci, za každého počasí. Možná si říkáte, kdo může být takový blázen, aby se do takové akce pustil? Motto akce „NEJÍŠ, NESPÍŠ, ŠLAPEŠ“ je totiž více než výstižné. Kdo by chtěl během zasloužené dovolené dobrovolně obětovat své pohodlí, připravit se velkou měrou o svou komfortní zónu a dobrovolně se trápit v horku, vichřici či dešti?
Prvním takovým „bláznem“ a otcem myšlenky je Heřman Volf – sportovec tělem i duší, který se však vinou úrazu na lyžích v roce 2006 ocitnul na invalidním vozíku. Někdo by se zhroutil, Héřa se však rozhodnul, že do starého železa sám sebe hodit nechce a jakákoliv rezignace na život nepřipadala v úvahu. Jen co to bylo možné, začal se postupně opět věnovat sportování a rozhodl se, že i přes svůj handicap pokoří na kole cestu do Francie.
Tak začala jeho cesta za snem, která vyústila v založení organizace s totožným názvem CESTA ZA SNEM – cílem této organizace je přivést handicapované lidí ke sportu a díky tomu jejich stále větší zapojování do dalších aspektů života, bořit předsudky a bariéry mezi zdravými a handicapovanými. A právě z dílny CESTY ZA SNEM pochází METROSTAV HANDY CYKLOMARATON.
Letos na konci července proběhl už devátý ročník, kdy se na START postavilo celkem 26 čtyřčlenných či osmičlenných týmů, jejichž členové se během celých 2222 km střídají štafetovým způsobem při jízdě a každý z týmu tak může „ukrajovat“ cenné kilometry do cíle. Letos jsme se na start postavili také my – tým SMA-jlíci pro ELINKU.
Možná si říkáte, jací „smajlíci“? Pro jakou Elinku? Víte, Metrostav Handy Cyklomaraton není jen krásná sportovní akce, ale zároveň možnost, jak pomoci někomu, kdo třeba neměl takové štěstí jako většina jedoucích cyklistů. My naši letošní jízdu věnovali Elince - krásné roční holčičce, která je často samý úsměv a má kolem sebe milující rodinu, ale bohužel jí také něco důležitého schází – velký kus zdraví.
Po narození se Elinka projevovala jako běžné zdravé miminko. Usmívala se na svět, pásla koníčky, dělala všem jen radost. Bohužel, postupem měsíců začaly Elinčiny pokroky ubývat a následné lékařské vyšetření oznámilo těžký verdikt – SMA 1 – nejtěžší forma spinální svalové atrofie, kdy dochází k postupnému ochabování svalstva. V případě, že se do určité doby takhle nemocným dětem neaplikuje velmi drahý lék Zolgensma, velmi to ovlivňuje pohyblivost, ale také například funkci dýchání, čímž jsou tyto děti už v raném věku velmi často ohroženy na životě. U Elinky se s aplikací léku naštěstí neváhalo a díky tomu je z velké části oslabování tělíčka zpomaleno. Což je samo o sobě velké vítězství, ale taky je to doživotní závazek snažit se tuhle příležitost na lepší život nepromarnit a prostě doživotně makat, makat a makat……
A my se rozhodli pro Elinku makat celých 111 hodin. Proč? Protože můžeme! S většími či menšími omezeními máme obrovské štěstí, že jsme relativně zdraví a nic nám nebrání se takové krásné sportovní akce zúčastnit. Proto jsme se 27. 7. 2021 postavili na start : Milan, Vláďa, Peťa, Matěj, Zdenda, Terka, Roman a Robin.
Sedm statečných mužů a jedna statečná holka. Víte, co je ještě na tomto cyklopodniku krásné? Nejen to, že se samotnou jízdou můžete někomu konkrétnímu pomoct, ale také je zde živena myšlenka spolupráce zdravých a handicapovaných cyklistů. V každém týmu musí být minimálně jeden jezdec s nějakým handicapem. My měli Terku - mámu od rodiny, které chybí zápěstí na pravé ruce a aby byl vesmír v rovnováze, tak ve třech letech jí byla amputována levá noha pod kolenem. Zní to možná tragicky, ale má to i jisté výhody. Mimo jiné je Terka poměrně skladná, což se v souvislosti s obrovským množstvím báglů v relativně malých autech ukázalo jako velké plus. Nemáte zač, kluci. :-)
Byli jsme komplet a v 11:32 jsme vyrazili za obrovským dobrodružstvím.
Trasa maratonu je jasně daná, její dodržování se kontroluje tzv. trackerem. Laicky řečeno, to je pro všechny týmy jakýsi štafetový kolík, který si cyklisté při střídání předávají z ručky do ručky. Tento tracker následně pomocí GPS a kontrolních czechpointů zaznamenává a kontroluje dodržování zadané trasy. Ta vede po přesně definovaných atraktivitách v Česku, přičemž letošním tématem byla VODA. Nádhera, kdo by nechtěl strávit dovolenou u vody? :-)
A že jsme toho viděli... Hned ze začátku bylo ukrajování kilometrů hrozně rychlé. Díky tomu jsme se už během prvního dne mohli kochat jízdou kolem vodního kanálu v Troji, pohledem na Máchovo či Hamerské jezero, Rozkoš a bezesporu nejkrásnější místem dne se stala vodní nádrž Les Království na Pardubicku s nádhernou pohádkovou přehradou. Na snímku je Milan (tatínek Elinky), který, jakožto „pardubičák“ tuto přehradu zná už dlouho.
Naše první noc byla ve znamení návštěvy jednoho ze tří tzv. „basecampů“ na trase. Je to místo, odkud část jezdců z týmů vyráží na tzv. „okruhy“ (tzn. kolečko z kempu zpět do stejného kempu, pokaždé cca 200 km), zatímco další část týmu si může dopřát delší odpočinek s možností dát si sprchu, občerstvit se a trochu se vyspat. Pokud však předpokládáte nějaké extrémní pohodlí, nenechte se mýlit. Většina týmů spí v narychlo postavených stanech. Také jsme měli stan ve výbavě, ale jelikož jsme většinou do basecampů přijeli v hluboké noci, bylo namísto rozdělávání stanu potmě často jednodušší vzít karimatku a usnout pod širákem.
V těchto kempech se mimo jiné absolvovaly „časovky“, což jsou závody jednotlivých týmů na trenažérech (konečné umístění se promítlo v bonusových minutách zohledněných v celkovém čase závodu) – tyto trenažéry simulují např. běžecké lyžování, ale také jízdu na handbiku. Týmy se u toho hodně nasmály, jeden tým byl hecován druhým. Současně nutno uznat, že každá z těchto tří časovek byla brutální makačka. Díky těmto časovkám si i „obyčejný“ cyklista mohl zkusit řeholi kluků handbikerů, kteří na těchto strojích jezdí i v běžném životě, tedy pokud zrovna třeba nesedí na invalidním vozíku. Klobouk dolů přede všemi!
Po opuštění každého z kempů jsme pak ukrajovali další a další kilometry. Krásné cyklostezky střídaly odporné a rozbité cesty, které by byly vhodné často spíše pro traktor než pro silniční kolo (náš drahý kamarád Zdenda z TRISTEP často prohlašuje, že trasu závodu, který je určen primárně pro silniční kola, vymýšlí nějaký sadista/respektive masochista, pokud závod i sám jede). :-)
Každopádně jak opět říká Zdenda: „Zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je intenzivní“. A to bylo splněno do puntíku. S postupujícími dny i nocemi se chtě nechtě kumulovala únava a tak jsme si opravdu přičichli k oněm „intenzivnějším“ zážitkům, jako brutální průtrž mračen u Slezské Harty, problémy s navigací v obcích bez signálu či emočně vypjaté nahánění jedoucího jezdce a zbytku týmu nad Vranovskou přehradou. Ale víte co? I to k tomu patří…. Nervozita, únava, občasné hádky… člověk je nevyspaný, podrážděný a v takových chvílích pak každá maličkost působí jako rozbuška. Člověk se dostává opravdu mimo svou komfortní zónu, musí se „sladit“ myšlení a fungování 8 lidí, kteří se na startu často vidí vůbec poprvé v životě.
Každý nepříjemný zážitek vyvážil nějaký další krásný. Opět jsme navštívili další nádherná místa, jako například vodní nádrž Vír, Seč či Plumlov. Zároveň jsme ale objevili i krásy nočních jízd pod hvězdným nebem, například kolem Záhlinických či Třeboňských rybníků či kolem Orlické přehrady.
Poslední den nám síly opravdu ubývaly. Jako správní hecaři jsme se totiž navíc rozhodli, že si letošní maraton nejenom odšlapeme, ale také si sami odřídíme doprovodné vozidla. A víte co? Nebyl to dobrý nápad. :-)
Díky kumulující únavě jsme se rozhodli (s větším či menším sebezapřením), že obětujeme poslední ze tří okruhů a raději se před dojezdem do cíle všichni pořádně vyspíme. No jo, potlačit vlastní ega také patří k maratonu. S odstupem času to hodnotíme jako jedno z nejrozumnějších a nejlepších rozhodnutí během celého maratonu. Cílem této jízdy totiž není dojet „na bednu“ (i když by to bylo jistě krásné), ale hlavně dojet ve zdraví a to se nám podařilo.
V sobotu 31. 7. 2021 chvíli před 14. hodinou se nám podařilo dojet do cíle tohoto úžasného cyklistického dobrodružství. Pocity vyčerpání a jakési úlevy se střídaly s pocity dojímání a vlastně i jakéhosi smutku, že tohle dobrodružství končí. V každém případě převládala radost a hrdost, že jsme to zvládli a snad se nám podařilo dostat více do povědomí Elinčin příběh. Naše cesta skončila, ale pro Elinku a její rodinu CESTA ZA SNEM teprve začíná….. držme jim společně palce!
Moc všem děkujeme za podporu… a kdoví, příští rok třeba zase na startu na viděnou! :-)
